První léta našeho skautského oddílu LUMTURO

Hlavní stránka / Historie / První léta našeho skautského oddílu LUMTURO

23.4.2012

První léta našeho skautského oddílu LUMTURO K samotným počátkům Lumtura se ve svém příspěvku vrací osoba z nejpovolanějších - Joska Mucha "Hardy" - který oddíl před třiceti lety zakládal. Zajímá vás, jak to tehdy bylo? A co bylo dál? Čtěte zde!

 

 

 

První léta našeho skautského oddílu LUMTURO
 
 
       Běží krásné jaro roku 1982. Dávám dohromady první skupinku osmi dětí, které mají zájem o společně strávený volný čas při společných hrách, při poznávání přírody a při budování kamarádského vztahu na principech křesťanského skautingu. Scházíme se poprvé v polovině dubna v suterénních prostorách jednoho činžovního domu v Žerotínově ulici na Žižkově, naší budoucí klubovně. Bohužel v době hluboké totality nebylo možno se k principům křesťanského skautingu veřejně přihlásit a proto je celá budoucí činnost „schována“ (do konce roku 1989) pod hlavičku Československého svazu tělesné výchovy a to do tělovýchovné jednoty (TJ) Spofa, pod odbor turistiky do turistického oddílu mládeže, kterých bylo tehdy v Praze za stejným účelem založeno velké množství. Náš oddíl dostal číslo TOM 5042, později, pro rozlišení Prahy 3, TOM 50342. Vymysleli jsme pro oddíl název LUMTURO, protože jsme se snažili být pokračovateli, v té době zakázaného, skautského střediska MAJÁK. Proto LUMTURO (esperantsky - LUMEN – světlo, TURM – věž, dohromady světelná věž neboli Maják). Začali jsme se tedy scházet na prvních družinovkách a výpravách, hrát společné hry, učit se morseovku a další skautské dovednosti. Ve volných chvílích jsme se snažili postupně zkrášlovat naši novou klubovnu. Vyráběli jsme první oznamovatele, obkládali jsme stěny dřevem a mnoho dalších úprav. Jeden z největších bojů jsme při úpravách v klubovně svedli se zákeřnou houbou dřevomorkou, která se nám usadila ve dřevěném rámu suterénního okna.
 
      Jaro roku 1982 se přehouplo do léta a nám se podařilo zajistit první společný táborový pobyt na chalupě naší domovské tělovýchovné jednoty TJ Spofa v Modrém dole v Krkonoších. Vyrážíme na první výlety, hrajeme první celotáborovou hru (Za pokladem) a další hry a pozorujeme krásnou přírodu Krkonošského národního parku.
     V dalším oddílovém roce se činnost našeho oddílu LUMTURO rozjíždí naplno. Přicházejí další členové a oddíl se začíná zvětšovat. V tomto roce zakládáme tradici oddílových dvoudenních výprav na jaře a na podzim. Máme také první vánoční nadílku.
     V druhém roce naší činnosti (1983) jedeme na první společný tábor, který se odehrává na rozlehlé zahradě rodiny Pecáků ve středních Čechách u Lašovic. Stavíme první kuchyň s jídelnou a spíme, ještě netradičně, ve stanech s podlážkou. Zde občas zažíváme rachot z odstřelů hornin z nedalekého lomu. Nezapomenutelným zážitkem byl noční úsek, při kterém družiny vařily vajíčko natvrdo. Druhý den se jedna z nich chlubila tím, jak perfektně zahladila ohniště a tak jsme se do lesa šli podívat. Čekalo nás ovšem nemilé překvapení v podobě doutnajícího koláče jehličí. Naštěstí vše dobře dopadlo, les nevyhořel. Na tomto táboře jsme měli krásné počasí.
   
Během následujícího oddílového roku se rozrůstáme, a tak počet členů v oddíle (i s vedením) se blíží dvaceti (vím, že je to možná úsměvné se současnými počty členů LUMTURA, ale byly to začátky). Měli jsme také své kroje v podobě khaki košile s domovenkami, teprve v roce 1988 k nim přibyl trojcípý a dvoubarevný zelenopískový šátek s turbánkem (hnědý skautský šátek by nám v totalitě neprošel).
    O prázdninách (v roce 1984) vyjíždíme poprvé na tábor, jak ho znáte do současnosti. Tábor se nacházel u obce Čikvásky u Semil ve východních Čechách. Byl to první tábor s podsadami, kuchyní a vším klasickým táborovým příslušenstvím, včetně prvních vůdcáků „na kuří nožce“. Přece se ale něčím odlišoval od všech pozdějších táborů – počasím. Z jednadvaceti táborových dnů šestnáct propršelo nebo alespoň promžilo. Tomu také odpovídal povrch tábora, bahno, do kterého se člověk bořil po kotníky. Později začalo bahno i zahnívat. Měli jsme úžasnou klouzačku z kopečka do lesa ke kuchyni. Dokonce i jídelna, díky své konstrukci, se začala pod tíhou strávníků zabořovat do rozbředlé lesní půdy. Museli jsme všude stavět chodníky. Další zajímavostí tábora byla pomoc místnímu JZD (pro později narozené – jednotné zemědělské družstvo) za propůjčení tábořiště. Jeden ze starších nebo vedoucích vyfasoval bandu s pumpou na záda a šlo se na 10 hektarové pole ničit šťovík postřikem, někteří jedinci šťovík potom viděli i ve snech. Stejně jsem se dodatečně po táboře dozvěděl, že pole bylo díky deštivému počasí a neúrodě zaoráno. Máme na táboře i první návštěvní den rodičů. Další novinkou bylo použití táborového vozidla – Tráboše.
 
      V dalším oddílovém roce (1984 – 1985) bych rád vzpomenul na tradiční podzimní výpravu do „vagónu“. Pro mladší členy Lumtura na vysvětlenou, jednalo se o skutečný železniční vagón, který byl upraven jako obytný a byl umístěn na odstavné koleji na zastávce v Borku pod Troskami v Českém ráji. Měl malý kuchyňský kout, naftové topení a část pro spaní. Jeho kapacita byla cca 8 lůžek, ale po úpravě se nás tam vešlo cca 15. Byly to nejkrásnější podzimní výpravy, všude pískovcová skalní města, krásné lesy, rybníky, zámek Hrubá Skála, hrad Valdštejn, zřícenina Trosky a nádherný barevný podzim. Do skalních měst se chodilo na výlety a hrály se perfektní hry.
        Druhou významnou a tradiční výpravou byla poslední dvoudenní červnová výprava na Anenky s táborovým ohněm na zakončenou oddílového roku. Nebyl to název výpravy, ale místo, kam jsme po mnoho let jezdili. Místo se nazývalo Anenské louky, které se nacházely pod vrchem Kuchyňka v centrální části Brd u Dobříše. Byl tam také malý seník, ve kterém jsme příležitostně nocovali.
         Další tradiční výpravou v polovině osmdesátých let 20. století, tentokrát v zimě (většinou únor), byla tzv. pytlovka. To jsme se vlakem vypravili na dlouhý a široký kopec do obce Všenory, kde jsme na sněhu pořádali závody a divoké sjezdy na i v igelitových pytlích. Bývala to velká legrace, kterou občas odnesla naražená kostrč.
        Tábor v roce 1985 probíhal u obce Radíč na krásném poloostrově, který vytvořil potok Mastník. Břehy potoka byly vysoké a zarostlé hustým porostem, a tak byl tábor krásně zabezpečen proti nezvaným návštěvníkům. Tehdy jsme postavili první padací most, který se na noc zdvihal. Na tábořišti byla kuchyň v podobě zcela uzavřené prkenné stavby, takže se dalo v deštivých dnech zatopit v kamnech a celá stavba byla příjemně vytopena. Mohly v ní probíhat večerní zpívandy s kytarou. Starší členové jistě vzpomenou, že jsme na táboře měli i „televizi“ v podobě králíkárny s živým králíkem. Jenom pro zajímavost. V září loňského roku jsem se byl na tábořišti v Radíči podívat a již to tam vypadá zcela jinak. Meandr potoka Mastník se posunul a odkrojil z louky dobrých 30 metrů, takže to tam tak krásné jako v letech 1985 a 1986, kdy jsme tam byli na táboře, již není.
         Na podzim roku 1985 přišla jedna zásadní změna. Byl založen dívčí oddíl LUMTURA. Dívky se scházely na družinovkách, ale na výpravy jsme jezdili většinou dohromady. V zimě roku 1986 jsme také jeli společně na lyže do Jizerských hor.  
         Tábor v roce 1986 probíhal opět v Radíči a byli jsme tam poprvé i s dívčí částí oddílu. Holky si říkaly Amazonky a svůj minitábor si postavily na opačné straně louky než my.
 
         V dalších letech jsme změnili místo tábora a začali jsme jezdit na krásnou malou louku u Křečovického potoka u obce Velběhy. Na toto tábořiště se jezdilo řadu let. Nemohu nevzpomenout na první tábory ve Velběhách (1987 až 1991), kdy se plně rozvinulo stavitelské táborové umění. Postavil se táborový maják, na který se každou noc zavěšovala rozsvícená petrolejka. Dále se v roce 1988 postavilo ve svahu krásné vůdcovské „pueblo“ pod kterým probíhala řada her a úseků celotáborové hry, bylo zde i „táborové vězení“ v rámci celotáborové hry. Samozřejmostí byla táborová brána a padací most přes Křečovický potok. V roce 1990 zde přibyla i táborová kaple. Zajímavostí na táboře v roce 1988 byla „eroze“. V protějším svahu na poli byla vysázena kukuřice a nálevkovitý tvar pole umožnil přívalovému dešti se odvodnit do této nálevky a dal tím vzniknout velmi silnému krátkodobému vodnímu proudu, který pole erodoval až do hloubky několika desítek centimetrů. Některým jedincům z oddílu umožnil tento proud bahna značně se vyřádit.
 
         V roce 1988 byla založena další nová mezioddílová tradice – byl první ročník pěvecké soutěže JUPIJOU. Pro velký úspěch se letos konal již 26. ročník.
         Na táboře v roce 1987 jsem předal hlavní vůdcovskou píšťalku svému mladšímu bratrovi Petrovi (Grizzly) a sám jsem jezdil na výpravy a tábory jako vedoucí – hospodář až do roku 1991, kdy jsem se nadobro odstěhoval z Prahy, takže další historii oddílu LUMTURO přísluší vyprávět někomu jinému. Ale jsem velmi rád, že oddíl LUMTURO stále pokračuje a vychovává další generace členů věrných ideálům křesťanského skautingu.                                                        
                                                 
 
        Duben 2012       
                                                                          Josef Mucha (Hardy) – zakladatel LUMTURA

 

Autor: Jan Synek   |   Sekce: Historie   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články

Diskuse

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek


Jsem:

14% (23)

12% (21)

0% (1)

10% (17)

0% (1)

12% (21)

46% (76)

2% (4)




RSS kanál  |  XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

||||| ||||| ||||| ||||| ||||| ||||| Lumturo x 30 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.